Jarní koncert TOMÁŠSKÉHO DECHOVÉHO KVINTETA - NA LIDOVŮ NOTEČKU

K nadcházejícímu koncertu si dovolujeme uvést něco málo informací o autorech hudebních děl která nám přednese Tomášské dechové kvinteto.

Hugo de Groot (* 8.9.1897 s-Hertogenbosch Holandsko;† 6.11 1986 in Hilversum, Holandsko) Hugo de Groot byl holandský skladatel,dirigent a muzikant. Už v mládí navštěvoval místní hudební školu, kde se naučil hrát na housle a trubku. Tím mohl získávat první hudební zkušenosti v městském orchestru. Přivydělával si jako houslista v biografu při doprovázení němých filmů. Vydělané peníze investoval do svých studií na Holandské královské konzervatoři, v 18 letech získal kvalifikaci učitele hry na housle a ve dvaceti zvítězil v konkursu na houslistu světoznámého Concertgebouw orchestru. Po třech letech se stal kapelníkem orchestru v kině, tuto kariéru však ukončil nástup zvukového filmu. Díky svým zkušenostem však získal místo dirigenta rozhlasového orchestru VARA, kde působil v letech 1929-1940. Současně dirigoval i mnohé jiné orchestry. V roce 1940 se však rozhodl spolupráci s VARA ukončit, protože nechtěl nadále pracovat pro německé okupanty. Po válce se stal ředitelem hudebního oddělení holandského rozhlasu. Zároveň působil jako vedoucí hudebního vydavatelství a hostující dirigent mnoha orchestrů.

Marc Lavry (*22.12.1903 Riga, Lotyšsko, † 24.3.1967) Marc Lavry se narodil jako Marc Levin v židovské rodině v Rize. Na rižské konzervatoři studoval hru na klavír a kompozici. Po 
ukončení střední školy odešel do Německa, kde úspěšně vystudoval jak architekturu, tak i pokračoval ve studiu hudby na konzervatoři v Lipsku. Jedním z jeho učitelů byl i Alexandr Glazunov.
Profesionální hudební kariéru začal jako dirigent opery v Saarbrückenu, později v tanečním divadle průkopníka moderního tance Rodolfa von Labana. Od roku 1929 se stává dirigentem Berlínského symfonického 
orchestru (neplést s Berlínskou filharmonií), odkud byl nucen odejít po nástupu fašismu v Německu kvůli svému židovskému původu. Vrátil se do Rigy, kde působil jako dirigent rižské opery, nacismus se 
však záhy začal šířit i v Lotyšsku a proto se Lavry rozhodl odejít v roce 1935 do Palestiny. Přestože nebyl sionista, okamžitě pochopil, že je to místo, kam patří. 
Ve svém životopise píše: „Přistěhoval jsem se do Izraele v roce 1935 a okamžitě jsem cítil, že jsem našel svůj duchovní domov. Nikde před tím, než jsem přišel do Izraele jsem se necítil tak doma. Cítil jsem, že 
jsem se ocitl někde, kam patřím a že je to místo, o které stojí bojovat. Cítil jsem, že mne země inspirovala i jako skladatele a že jsem zde napsal svá nejlepší díla.“
Začal zde působit jako skladatel pro divadlo Ohel v Tel Avivu i jako dirigent Palestinské lidové opery. Zde také zkomponoval první hebrejskou operu Strážce Daniel.  V roce 1948 přesídlil do Jeruzaléma, kde pomáhal při vzniku rozhlasové stanice Kol Zion, při 
ní založil první profesionální sbor v Izraeli a rozvíjel izraelskou hudbu. V roce 1963 na pozvání starosty přesídlil do Haify, kde až do své smrti v roce 1967 vedl Haifské symfoniky. Suita pro dechové kvinteto má šest krátkých skladeb. Lavry v nich
prokazuje svůj neobyčejný cit nejen pro jednotlivé nástroje, ale i schopnost  sladit je do překrásného zvuku. A dechové kvinteto jako nejbarevnější ze všech komorních souborů je ideálním prostředkem.
Je to hudebně velice dílo, které ve čtyřech ze šesti částí vychází z oblíbených izraelských a židovských písní. Kvintet nemá opusové číslo. Důvodem nebyla nespokojenost Marca Lavryho s tímto dílem,  ale přesvědčení o tom, že dílo neexistuje, že se nenávratně ztratilo. Dílo totiž věnoval dechovému kvintetu Kol symfonického orchestru (izraelský SOČR), nenechal si však ani party, ani partituru.  A muzikantům se jaksi vše ztratilo ... .  Naštěstí před tím kvintet nahráli. Proto mohl Dor Fischer na žádost Marc Lavry Heritage Society roku 2011 kvintet z nahrávky znovu rozepsat. 
Datace nahrávky z roku 1957 dává tušit, že dílo vzniklo v tomto období. 
Text  © The Marc Lavry Heritage Society - www.marclavry.org

Trojan Václav (* 24.4.1907 Plzeň, † 5.7.1983 Praha) Václav Trojan se věnoval hudběod dětství. V letech 1918-1919 byl vokalistou křižovnického kláštera, po gymnáziu začal studovat na konzervatoři, kde byli jeho profesory mimo jiné Otakar Ostrčil (dirigování) a Jaroslav Křička (skladba). Ve studiu kompozice poté pokračoval v mistrovské škole u Vítězslava Nováka. Jeho přirozená zvídavost ho dovedla i ke kurzu čtvrttónové hudby u zakladatele tohoto proudu Aloise Háby. Po ukončení studií v roce 1929 se začal Trojan živit jako pianista, korepetitor, pedagog i příležitostný houslista či violista. Zásadní obrat nastává v roce 1937, kdy začal působit v Československém rozhlase. Tato práce mu přináší především nové podněty a setkání s novými lidmi. Zde se také naplno (určitě i pod tlakem doby – prožívá zde celou válku) rozvíjí jeho vztah k lidové hudbě. Začíná jeho spolupráce s režisérem Jiřím Frejkou, jejímž výsledkem je několik inscenací pro Národní divadlo a Uranii. Později vznikly hry se zpěvy a tanci, ze kterých bychom určitě neměli opomenout Marjánku, matku pluku. Největší slávu a úspěchy mu však přinesla spolupráce s Jiřím Trnkou. Napsal hudbu ke všem jeho nejdůležitějším filmům, jako jsou Staré pověsti české, Princ Bajaja, Sen noci svatojánské či Císařův slavík. Melodie z těchto filmůsi našly cestu i na koncertní pódia – Zpěv slavíka nebo Žabák patří k nejhranějším. O tom, že byl Trojan výjimečná osobnost po všech stránkách vypovídá i historie jeho ocenění. Jako umělec vskutku národní měl získat tento oficiální titul v roce 1977 ke svým 70. narozeninám. Jeho syn Václav však podepsal Chartu 77, což vyvolalo reakci komunistického režimu. Trojan proto odmítl titul národního umělce přijmout a přijal ho až o pět let později, ke svým 75. narozeninám. S úsměvem pak vyprávěl (tou dobou už špatně slyšel, takže
potřeboval naslouchadlo), že „To bylo dobrý. Husáka jsem si prostě vypnul a tak jsem nemusel ty kecy poslouchat.“ Jeho dechový Kvintet na témata národních písní byl původně zamýšlenýpro smyčcové kvarteto. Na chodbě rozhlasu však potkal flétnistu a člena Pražského dechového kvinteta Jana Hecla, který ho přemluvil, aby dílo přepracoval pro dechové kvinteto („smyčcových kvartet je moc, my toho máme mnohem méně, my to budeme hrát častěji“). Změna původního obsazení je sice v první větě trochu cítit – party nejdou tak „do prstů“, ale celé dílo je tak radostné, svěží a krásné, že se stalo téměř povinnou
skladbou všech českých dechových kvintet. Velký úspěch tohoto díla potvrdil Trojanovi správnost volby nástrojového obsazení a pro dechové kvinteto napsal ještě řadu skladeb. Druhý dechový kvintet napsal pro Pražské dechové kvinteto a po Mozartově způsobu jej přinesl k vlku, kterým těleso odjíždělo na turné do Německa. Tam mělo dílo veliký ohlas, proto není jasné, proč jej autor po návratu souboru z cest zničil. Nám nezbývá než doufat, že se podobně jako u Lavryho někde najde nahrávka a také nadšenec, který dílo opět spartuje. Dnes se běžně hraje jeho Divertimento pro dechové kvinteto, méněznámé jsou
například jeho Variace na Koželuhovo téma nebo Plzeňské písničky pro dechové kvinteto a tenor. Za války upravil i koledy pro sbor a dechové kvinteto.