Zpráva o jednom koncertě

Událost, která koncert Vojtěcha Vojtěcha a Tomáše Fingerlanda provázela, je natolik kuriózní, ba absurdní, že je vhodné ji zde popsat.

 

Pravdivá zpráva o jednom koncertě.

 

Začátkem prosince, kdy se už pilně rozesílaly pozvánky na Předvánoční koncert Heroldova klubu, konaný 14. prosince 2012, nás (tedy Jiřího Krupičku a mne jako členy výboru HK) oslovila telefonicky dáma, která připravovala oslavu padesátin jakéhosi lékaře, že prý oslavenci hodlají věnovat  živé provedení několika operních árií. Zdůraznila, že se tato kulturní vložka té oslavy musí nutně odehrát v Barokním sále, a to v době, kdy tam má proběhnout již náš ohlášený koncert Heroldova klubu.. Svůj požadavek podepřela i sdělením, že operní zpěv v Barokním sále je již uveden na jejich pozvánkách (!) a nevyhovíme-li jejímu požadavku, bude oslava padesátin prý ohrožena. Naši námitku, že termín 14. prosince má Heroldův klub s vedením Ladičské školy vyjednaný a zaplacený  již řadu měsíců a že vznikající časová kolize nehovoří v její prospěch, považovala zřejmě ona dáma za nepodstatný detail a požadovala, abychom posunuli začátek našeho koncertu. To jsme samozřejmě odmítli.

Nicméně tlak na nás zesiloval.

I když chyba byla u pořadatelů oslavy, kteří si Barokní sál evidentně nezajistili, přece jen jsme jim nakonec velkoryse vyšli vstříc nabídkou kompromisu, totiž, že pěvecké vystoupení zařadíme do programu našeho koncertu jako „okénko hostů“ a oslavenec se svou družinou se přidá k našemu obecenstvu. Slibovali jsme si od toho i určité zpestření našeho večera. Dále bylo dohodnuto, že v tom okénku zaznějí 3 (slovy: tři) operní árie v časovém rozsahu max. 15 minut. S těmito podmínkami ona dáma projevila živý souhlas.

Leč skutečnost byla poněkud odlišná, přesně podle scénáře „Podej prst a utrhnou Ti celou ruku!“.

Totiž z dohodnutých tří árií jich bylo nakonec pět v celkové délce 27 minut, což je srovnatelné s obvyklou délkou celé poloviny našich koncertů.  Z „okénka hostů“ se tak stala „výkladní skříň“, dohoda sem, dohoda tam! Pomalu se těžko dalo rozeznat, kdo je tu host a kdo koncert vlastně pořádá. Tento stav potvrdil i sám oslavenec, když se ve svém projevu své suitě nejapně omlouval za prostředí, ve kterém ty árie musejí poslouchat! Ono „prostředí“ tvořili naši posluchači!! Bylo nám dáno dostatečně  najevo, že jsme tu něco podřadného s povinností našim „hostům“ ve všem vyhovět. 

Oslavenec je prý význačný lékař. Chování jeho ekipy však lékařské prostředí v ničem nepřipomínalo. Spíš připomnělo slavný mafiánský sjezd „Přátel italské opery“   z filmu „Někdo to rád horké“.

Suita v černém jak přišla, tak odešla, bez  poděkování či dokonce omluvy. Zanechala po sobě hořkou pachuť narušené atmosféry předvánočního komorního koncertu, na který se těšilo jak obecenstvo tak i my, účinkující.

Dostalo se nám  lekce bezohledné sebestřednosti. Naprosto chyběl byť jen náznak vstřícnosti či empatie, jaká od lékařů obvykle očekává.

Tato epizoda nás však poučila, abychom si pro příště velmi rozmysleli, zda a koho pozvat, aby nám třeba zase „ nezpestřil“ večer k obrazu svému.

Velký dík patří našemu obecenstvu, jež se přes neblahé extempore velkoryse přeneslo a vytvořilo vpravdě inspirující atmosféru , ve které bylo možno náš koncert zdárně dokončit a potěšit se jak s Haydnem, tak s Debussyho Potopenou katedrálou.

 

Vojtěch Vojtěch.